Princezna Kačenka


Můj příběh začíná v minulém roce jednoho květnového rána po příchodu z noční směny. Než se mi uvaří káva, vyvenčím své dva psy a usedám k počítači, abych zjistila, co se přes noc událo na stránkách našeho buldočího fóra – FRBUL, Buldoček v nouzi. V tu chvíli se mi idylické ráno sesypalo jako domeček z karet a přeslazená káva zhořkla. Na fóru jsem uviděla fotku a video staré, zubožené anglické buldočky Princezny v kotci v útulku pro psy. Byla nalezena koncem dubna v prostorách tenisového areálu v Bílině, Městská policie ji odvezla do útulku Jimlín u Loun, kde byla umístěna do karantény. Popis jejího zdravotního stavu jsem snad pro slzy v očích nedokázala ani dočíst. Stále jsem si přehrávala video, kde stará, pajdavá a vychrtlá fenka kouká tak smutně, jak jen to psí oči dokážou.

Cesta do útulku
Víc jsem nepotřebovala vědět. Moje srdce mělo jasno a rozum vůbec nepustilo ke slovu, takže na nějaké rozmýšlení a zvažování nebylo ani pomyšlení. S podporou FRBULu a jejich přislíbenou finanční sbírkou, s radami chovatelky paní Ivany Maškové z Welfare – Buldok v nouzi, jsem rozjela akci. Rodina byla proti mně, dopředu mi odpírali pomoc a podporu, ale přesto jsme s paní Maškovou několik dní vyjednávaly s útulkem, aby mi fenku svěřili alespoň do dočasné péče, kdyby se náhodou přihlásil majitel. Chtěla jsem si ji vzít hned po skončení povinné desetidenní karantény. A tak jsem 7. května 2011 jsem vyrazila na sto kilometrů dlouhou cestu směr Jimlín u Loun. Vybavena obojkem, vodítkem a ubrousky na slintající buldočí hubinu a hlavně kamarádkou, která mi dělala na cestě taxikáře a psychologa v jedné osobě. Obojí jsem nutně potřebovala.

Láska na první olíznutí
V útulku jsem byla vedena chodbou karantény mezi kotci, z kterých štěkali pejsci všech ras a velikostí a očička všech prosila o vysvobození. Srdce jsem měla až v krku a spěchala jsem za Princeznou do posledního kotce, ze kterého se štěkot neozýval. V betonovém kotci na dřevěné podlážce tam ležela schoulená v dece, dívala se smutnýma očima, těžce se zvedla a pomalou, pajdavou chůzí mě šla přivítat. Pohladila jsem ji po hlavičce, ona mi olízla dlaň a byla moje a já její. Pak ještě vyřídit formality a rychle pryč. Cestou dostala jméno Princezna Kačenka a slib, že se o ni za všech okolností postarám a udělám ji na zbytek života šťastnou. Příjezd domů byl sice slavnostní, ale jen pro mě a pro Kačenku. Psí smečka, skládající se ze staré jezevčice a mladého francouzského buldočka, evidentně neměla pro můj dobrý skutek pochopení, stejně tak lidská smečka poté, co viděli na vlastní oči, co jsem to přivezla. Tvrdili mi, že není úplně normální vzít si domů na umření cizího, starého psa. Přiznávám, že v tu chvíli jsem pustila ke slovu rozum a že na tom něco bylo – jenže slib je slib.

Nemoci jak za celou smečku
První prohlídka u veterináře znamenala nekompromisní ortel: fena je v zoufalém stavu, další dva týdny bez léčení v kotci by nepřežila. Za výčet nemocí by se nemuselo stydět ani deset pejsků najednou: těžká neléčená bronchitida, podvýživa, neléčený chronický zánět v uších, zanícené vrásky pod očima, plíseň kůže, zdevastované klouby, vytahané vazy přeních tlapek (tzv. prošlapy), kýla v jizvě po několika císařských řezech a cysta na struku. Nejhorší však se mělo teprve ukázat – fena byla březí, což se hned nezjistilo. Prvních deset dní jsme jezdily denně na injekce kortikoidů a antibiotik a léčba fakt zabírala. Kačenka sbírala síly, měla chuť k jídlu a hezky se zakulacovala a já začínala být klidnější a spokojená. O to větší šok přišel, když jsem zjistila příčinu jejího váhového přírůstku.



Všechno špatně…
Ultrazvuk potvrdil padesátidenní březost a mě došlo, že to zřejmě byl důvod jejího vyhození původním majitelem – množitelem na ulici, fenka nebyla již zárukou kvalitních štěňat. Tak to byla opravdu rána pod pás. Co teď? Vystavit ji další zátěži, kterou by péče o štěňata jistě vyžadovala? Byla by schopná je v tomto stavu odchovat? A vůbec, jak budou, vzhledem k léčbě všech neduhů, štěňata vypadat? Musela jsem udělat rychlé rozhodnutí. Nebylo co řešit. Telefonická domluva s veterinářkou, příprava na operaci a druhý den byla Kačence odebrána děloha i s plodem (nebo plody – nevím, radši jsem se neptala). Čekání na telefon, až se Kačenka probudí z narkózy, bylo nekonečné. Když se tak po poledni stalo, rozbrečela jsem se. Večer jsem si pro tu moji šikulku jela. Pusinkovala jsem ji a ona určitě dobře chápala, že jsem se bála, že se už neuvidíme. Pooperační rekonvalescence probíhala bez problémů, Kačenka ožila a já netušila, že naše „štěstí v neštěstí“ je opět v pasti. Hned další den dostala záchvat, který se opakoval. Opět rychlý odjezd na veterinu, cestou další záchvat, silnější a delší. Diagnóza byla jasná: eklampsie. Bez okamžitého podání vápníku a hořčíku při této nemoci feny do několika hodin uhynou.

Z princezny vůdce smečky
Dost už ale nemocí. Další kapitolou v našem novém životě bylo sžívání s ostatními pejsky, což byly opravdu psí kusy. Kačenka dala ostatním okamžitě najevo, že se o mě nehodlám s nikým dělit, čímž nám obrátila domácnost vzhůru nohama. Krmení probíhalo zvlášť, venčení také. Musela jsem zakročit a ukázat jim, kdo je tady pánem. Odměnou mi byl pohled na spící psí babky v jednom pelíšku. Kačenka dělala velké pokroky. Když k nám přišla, vůbec neznala, co je pelíšek. Celé hodiny dokázala stát uprostřed místnosti a nehnout se – dneska nestíhá střídat dva pelíšky. Odmítala chodit na zahradu, dnes je obzvlášť sluníčkem ohřátá terasa její, když jsem jí k tomu ještě vykoupala v dětské vaničce, chrochtala nadšením. První tři měsíce nezaštěkala, dneska sousedům přes plot lehce vysvětlí, kdo na naší zahradě vládne. Je nadšenou motoristkou, autem sice s ní jezdíme jen na veterinu, ale i tam se moc těší a dokáže se nepokrytě radovat. Dokonce se projevuje i její tvrdohlavá buldočí povaha. Když nejsem doma, odmítá komunikovat s ostatními členy rodiny a trucuje ve svém pokoji. Jen se však vrátím, jsou jejími největšími kamarády, chodí za nimi a vynucuje se mazlení a pozornost. Téma rodinných hádek je tedy jasné: Kačena je rozmazlená, vybíravá a nevychovaná. Těžko jim vysvětluji, že musím stihnout všechno, o co za těch osm let, kdy jsem ji neměla, přišla. Kačenka prostě už zůstane velkým
štěnětem. Každý den je výhra a z každého dne se spolu radujeme.

Nepodporujte „továrny na štěňata“!
Děkuji časopisu Pes přítel člověka, že nám nabídl náš příběh zveřejnit. Příběh jedné fenečky, která dlouhých osm let nikoho nezajímala. Nezajímala ani svého majitele, který jí měl jen jako „továrnu na štěňata“. Když zestárla a nemohla být již fi nančním přínosem, vyhodil ji na ulici jako nepotřebného „darmožrouta“. Jak jí asi bylo, co se jí honilo v její buldočí hlavičce. Co asi zažila při svém toulání ulicemi? Manžel mi vždy
radí „Neptej se, co musela zažít. Neptej se, proč se někdo takto chová ke psům, na to ty odpověď nikdy nenajdeš! Buď ráda, že je konečně šťastná a spokojená“. Cílem tohoto článku je především upozornit na hrůzy, které se dějí - přeplněné útulky, psí množírny, týraní psi. Apelovat na lidi, aby byli pozornější a dívali se kolem sebe a upozornili na ty, kdo svého psa týrají a množí na něm v otřesných podmínkách. Lidmi zakoupené štěně
za dva tisíce korun na inzertních webech může být vykoupeno utrpením jeho matky, fenky jako je Kačka. Chci tím i říci, že v psích útulcích lze najít psa, který vám bude po zbytek jeho života svojí vděčností přinášet radost jako mě Princezna - Kačenka z útulku Jimlín u Loun. Chtěla bych poděkovat i členům FRBUL týmu a Welfare - pomoc anglickým buldokům v nouzi za fi nanční pomoc. Členkám Věrčina Mija spolku za jejich neúnavnou snahu umístit útulkové pejsky. MVDr. Hruškové a MVDr. Holubové za profesionální a pečlivou veterinární péči a nakonec i mým kamarádkám Lucii Slaninové, Ivaně Maškové a Ivaně Linhartové za psychickou i fyzickou podporu a pomoc. Díky všem.

Radka Beranová

Pozn.: Kačenky příběh jste si mohli přečíst v časopise v Pes přítel člověka 02/2012






















































Občianske združenie FRBUL * Powered by Panavis & QC | ©2018
FRBUL - francúzsky buldoček - francouzský buldoček - french bulldog